• Příběh kutila

    příběh kutila / Malý kutil - polytechnika pro předškolní děti
  • Příběh kutila

    příběh kutila / Malý kutil - polytechnika pro předškolní děti

On by to měl být vlastně spíš „příběh Kutílka“ než jen kutila, protože „Kutílek“ to je název kroužku pro předškolní děti, díky kterému knížka Malý kutil i tato stránka vlastně ve skutečnosti vznikla.

Když jsem byl totiž v roce 2009 osloven s tím, jestli bych nechtěl v jednom pražském rodinném centru vést kroužek pro předškolní děti, ve kterém by se pracovalo s nářadím, tvářil jsem se trošku nedůvěřivě. Jsem sice rozený pražák, ale odchovaný v 80. letech 20. století na malém moravském městě. Přišlo my tedy normální, že s takovými věcmi děti běžně přicházejí do styku doma a moc jsem nechápal, koho by podobný kroužek mohl zajímat. Bylo mi však rychle vysvětleno, že je tady „nová doba“ a že ve školách již není delší dobu po pracovním vyučování vidu ani slechu. Navíc městští tatínci již prý na takové aktivity prostě nemají čas, schopnosti a bohužel ani příležitost.

Slovo dalo slovo a já jsem se jako čerstvý absolvent rekvalifikačního kurzu pro lektory v rodinných centrech pustil do vymýšlení takového kroužku. Netrvalo dlouho a od začátku následujícího roku jsme v rodinném centru Paleček kutilský kroužek pro předškolní děti skutečně otevřeli. Děti se v kroužku přirozeně seznamovaly se skutečným nářadím, s rodiči vyráběly a kutily, a tak jsme kroužku začali říkat „Kutílek“.

“Když vám nejde něco povolit, tak zkuste točit na opačnou stranu. Pak to většinou jde…”

Vojtěch Pavelčík

Vojtěch Pavelčík

Tím začala má několikaletá spolupráce s Palečkem. Kutilský kroužek byl k mému překvapení velice oblíbený. Děti, ale i rodiče ho často nadšeně navštěvovali a bylo vidět, že práce s nářadím a vyrábění je prostě baví. Postupně jsem začal s dětmi kutit ještě ve dvou pražských školkách a centrech. Již tehdy mě napadlo, že by možná nebylo špatné udělat kutilský kroužek i pro dospělé. Přesto, že z počátku doprovázely děti hlavně maminky nebo babičky, netrvalo dlouho, a nakonec dorazili do Kutílka i tatínkové a dědečkové. Doba se prostě zase začala pomalu měnit…

I já jsem se o dětech (a o sobě) ledacos naučil. Poznal jsem, že věci se dají prostě dělat i jinak něž jak jsem byl zvyklý za svého mládí. Bylo jasné, že nářadí a manuální aktivity nejsou ještě zcela zapomenuty, a že radost z vlastnoručně vyrobené hračky jen tak něco nenahradí. Nejsem skutečný pedagog, ale člověk za ty roky prostě začne tušit co a jak funguje.

Nic ale netrvá věčně, a tak i mé kutění s dětmi muselo jednou skončit. Pomalu ovšem začala vznikat myšlenka na kutilskou knížku. Na knížku, v které bych uložil své desetileté zkušenosti s kutěním s předškolními dětmi. Na knížku jež by byla manuálem, který by mohl pomoci i ostatním a poradil by, jak kutilské aktivity s dětmi organizovat a komunikovat. A tak vznikla knížka Malý kutil – polytechnika pro předškolní děti.